Kam jsem si to uložil?

S příchodem online výuky se prudce zvýšila naše digitální gramotnost. Myslím tím nejen průvodce, ale i děti, které se naučily ovládat třeba dnes již archaickou aplikaci e-mail. Zdánlivá idyla pohodlných appek, s nimiž jde všechno jak po másle, ovšem není nekonečná.

V závěru měsíce jsem potřeboval zjistit, jaká témata mi žáci hlásili na projekty, abych z nich mohl vybrat něco vhodného na měsíc následující. Ovšem nemohl jsem si tento výpisek najít. Čím byste začli? Inu, mrkneme do dokumentů, že? Nic tam nebylo. Tak stažené soubory? Ne, taky ne. Tak snad online dokumenty? Kdepak. I můj webový úkolníček zel prázdnotou.

Lehce jsem znervózněl. Přece nebudu anketu dělat znovu, někde to tady být musí! Coggle? Ne. Jamboard? Kdeže. Tak na e-mailu? Tam taky nic nebylo. No jasně, osvítil mě blesk z čistého nebe, Whatsapp! Projel jsem naše průvodcovské debaty, kde jsme na měsíční témata dokonce měli i vlákno. Ale ani tam nic nebylo. Když už jsem propadal chmurám, zkusil jsem ještě jednu možnost, která by mě loni o tomto čase napadla jako úplně první – a našel témata ve svém sešitě na přípravy. Papírovém sešitě, čtverečkovaném! Sešitě, který mohu vzít do ruky a listovat v něm!

A tak mě napadá, že návrat do školy přišel za pět minut dvanáct, protože z digitální gramotnosti by se časem mohla velmi rychle stát digitální demence.